My všichni žijeme v zajímavé době, kdy vědeckost současných představitelů už není schopno za sebou skrýt svoji zatajovanou neznalost. Neznalost, možná se někdo bude divit, o jaké neznalosti je možné hovořit, když je celý svět doslova „prošpikován“ informacemi o nových objevech, jevech, hypotézách, teoriích a jejich praktickém uskutečňování.
Především, přesně určíme, co je to taková informace a co je to taková vědomost. Mnozí se mohou hned ohradit: říkají, proč třít vodu v hmoždíři, když je to stále jedno a totéž. Příbuznost těchto věcí může vést až do slepé uličky. Když se však pozastavíme a zamyslíme se nad významem těch dvou slov, jako i nad mnohými jinými, které všichni používáme, tak naší reakcí bude minimálně překvapení. Všichni jsme zapomněli, že každé slovo má svůj význam a nejen zvuk, ale o tom trochu později. Prozatím se vrátíme k významu slov informativně a významově.
Informace – to je zpráva, kterou přijímáme skrz pocitové orgány o dění okolo a uvnitř nás.
Význam – vysvětlení a pochopení dění okolo i uvnitř nás.
Na první pohled se zdá, že je to zanedbatelný rozdíl, ale to je jen na první pohled. Tato dvě pojetí se od sebe liší jako nebe a země. Vědomost není nic jiného, než smysluplná a námi pochopená informace, kterou jsme dostali skrz smyslové orgány a o tom, co se děje kolem nás a uvnitř nás.
Naneštěstí, moderní pozemská civilizace nahromadila ohromné množství informací o děních okolo a uvnitř nás, ale k vysvětlení a pochopení těchto informací prakticky nedošlo. Množství informací vcházející do rozporu s významem postavilo naši civilizaci na hranu sebezničení. Dokonce ani ne tak od zbraní, které s takovou vynalézavostí vytvořil člověk. Sebevědomý zásah člověka do živého organizmu planety, bez pochopení zákonů přírody, nás všechny nevyhnutelně přibližuje k lidské degeneraci, jak samotného druhu, tak ke zničení ekosystému a dokonce je velmi pravděpodobné, že veškerého života na této překrásné modré planetě. Všechno to probíhá nezávisle na tom, zda jsme pochopili nebo nepochopili to, co se děje kolem nás.
Pozice „já nic, já muzikant“, nepomůže. Chcemeli nebo ne, chápemeli nebo ne, připustímeli nebo ne, my všichni, bez výjimky, dýcháme jeden vzduch, pijeme jednu vodu, jíme stejnou potravu. Nezávisle na tom, jaký je člověk: dobrý nebo zlý, šikovný nebo nešikovný, bohatý nebo chudý, vzdělaný nebo nevzdělaný, ateista nebo věřící – všichni lidé, nezávisle na barvě kůže, národnosti a představách, se podřizují jedněm a těm samým zákonům přírody, ať se nám to líbí nebo ne. Jediný únik z tohoto finále je VÍRA (v ruštině ВЕРА; ВЕдать РА), což znamená prosvětlení vědomostmi, které může vzniknout jedině tehdy, když člověk vysvětlí a pochopí informaci, která je mu dostupná skrz smyslové orgány.
Náboženství, které nemá nic společného s vírou a představuje jen fantastické, slepé přijetí veškerého dění, jako projev božské vůle, je pohodlné pouze pro mocipány. Oni nejsou schopni zastavit zničující projevy nevědomosti lidí alespoň proto, že se to jeví jako degenerace té samé nevědomosti.
Důvod nevědomosti – lidské smyslové orgány se rozvinuly a zformovaly u Homo Sapiens, jako u jednoho typu živé přírody, v procese adaptace na ekologickou niku, kterou on (člověk) zaujímá.
V tom je jejich podstata a předurčení, ale na to jsme jaksi zapomněli. Natolik jsme všichni přivykli tomu, co skrze tyto smyslové orgány dostáváme, že jsme dočista zapomněli na to, co jimi bylo původně zamýšleno. Oni (smyslové orgány) jsou dostatečné pro optimální adaptaci k ekologické nice, kterou zaujímá člověk, jako typ živé přírody. To vytváří iluzi celosti a dostatečnosti. Jsou dostatečné pro přijetí středního světa, tedy světa mezi makrovesmírem a mikrovesmírem.
Ve středním světě vidíme projevy zákonů přírody, které se rodí na úrovni makrovesmíru a mikro-vesmíru. Všechno, co je dostupné lidským smyslovým orgánům, to je jen špička „ledovce“ zákonů přírody, protože jejich velká část je uschována pod „povrchem“ makrovesmíru a mikrovesmíru.
Jediným způsobem jak se dostat pod „povrch“ makrovesmíru nebo mikrovesmíru – je rozšířit počet smyslových orgánů, doplnit je k těm, co nám dala příroda, jako nové. Čím více doplnitelných smyslových orgánů k těm existujícím se nám podaří vytvořit, tím celistvější „obrázek“ zákonů přírody je možné uvidět, tím budeme blíže k originálu a tím bohatší budou barvy obrazu vesmíru, vytvořené naším rozšířeným vědomím.
Ve výsledku podobného „ponoření“ se do oceánu makrovesmíru a mikrovesmíru se zrodil v mém vědomí obraz vesmíru, který je popsán v mých knihách. Když jsem sám prozřel, chci se podělit se všemi, kdo si přejí uvidět tu neuvěřitelnou krásu a prostotu přírody, která se otevřela mému vědomí v době mého „ponoření“ do oceánu vesmíru. Fenomén života z neobjasněné záhady se, jako mávnutím kouzelného proutku, převrátil ve skutečný a nevyhnutelný proces evoluce hmoty jako takové.
Pojmy jako duše, inkarnace, vědomí, paměť a mnohé, mnohé jiné z kategorie filosofie, teologie a teosofie, se materializují, v přímém i přenosném smyslu a získávají nezemskou krásu jasných a přesných představ o reálných projevech přírody. Přírody, jako částečky obdařené vědomím, kterou je každý myslící člověk.
V mých knihách „Poslední apel lidstvu“ (1994), „Podstata a Rozum“ (část 1., 1999), „Nehomogenní Vesmír“ (2001), Podstata a Rozum“ (část 2., 2003) je popsáno moje pochopení obrazu vesmíru a našeho místa v něm, jako formy živé hmoty, která získala rozum. Tato představení se kardinálně liší od všeho, čemu každého z nás učili ve školách a univerzitách. Naše hlavy plnili postuláty (pojetími, přijímanými bez jakýchkoliv důkazů), které jsme byli všichni nuceni přijímat naslepo. Objevovaly se stále nové a nové postuláty, ale ani jeden ze stávajících nikdy nebyl vysvětlen. Avšak každý nevysvětlený postulát není nic jiného, než Pán Bůh. Postulát rovný Bohu, vlastně obě pojetí jsou přijímány bez důkazu. A co mne vždycky ohromovalo, to bylo to, že takzvaní „vědci“ vždy kladli důraz na to, aby to neviděli nebo to upřednostňovali nevidět, čímž se blahosklonně podobají k věřícím v Boha, od kterých se prakticky ničím neliší. Přesněji, liší se v jednom bodě – věřící nikdy nemluvili o tom, že znají Pána Boha, nýbrž pouze tom, že v něho věří. V každém případě je to čestné stanovisko, o kterém nelze hovořit ve spojení s „vědci“, přesvědčujícími, že oni „vědí“, vzhledem k tomu, že fakticky věří v postuláty, které i sami vymýšlí, aby zakryli bílá místa své neznalosti.
Ve svých knihách představuji systém znalostí a ne pouze další religie. Jediným postulátem v tomto systému je pojednání o tom, že hmota je objektivní reálnost, která je nám servírována v pocitech. Jinými slovy, hmota existuje a mně se zdá, že je to to jediné, co skutečně nepotřebuje žádný důkaz. Možná, že nemám pravdu, ale nemám žádný důvod si to myslet jinak. Do celé pravdy v tom pojetí, co je to hmota, já vkládám mnohem rozšířenější smysl, než většina ostatních.
O tom, jaké je to představení je možné se dočíst v mých knihách.
Díky těmto představením mizí záhada vzniku života, objevuje se pochopení harmonie evoluce hmoty, jako skutečný proces jejího úsilí k vyrovnanému stavu. Výsledkem podobného úsilí je i projevení živé hmoty, evoluce, která dříve či později přivede k projevení rozumu. A co je nejdůležitější, nejen na Zemi, nýbrž i na milionech, miliardách planet ve Vesmíru. Život je nevyhnutelným následkem existence hmoty. V žádném případě to však není žádná anomálie, ke které došlo na jedné z planet za domem jedné z galaxií.
Podstata, duše přechází z kategorie mystiky do kategorie projevu evoluce živé hmoty. Duše je materiální, stejně jako naše tělo, jako jsou materiální i myšlenky. Příroda paměti, vědomí z kategorie filosofie, přechází do kategorie vlastností a kvalit komplexní strukturální živé hmoty. A tak je možné pokračovat prakticky do nekonečna. Závoj tajemství přírody padá a našemu pohledu se otevírá svojí krásou ohromující obraz vesmíru, kterého částí je i člověk. Z mého pohledu tohle všechno stojí za trochu napětí šedé hmoty všech těch, kdo touží poznat sebe samého, jako rozumnou bytost, jako Homo Sapiens, nejen kvůli názvu, nýbrž i do samé podstaty.
S pozdravem,
Nikolaj Levašov